back-zpět Rozhovor s kytariastou Vojtou Kocůrkem

Patříš už k valašským bigbítovým legendám, kdy jsi vlastně začal veřejně vystupovat?

To bylo už hodně dávno, pokud mě paměť neklame, někdy kolem roku 1981. Založili jsme skupinu s mým spolužákem ze střední školy, cvičili jsme v divadle v Karolince, kde moji tři spoluhráči bydleli a kde jsme také v místní vinárně měli své první veřejné vystoupení. Samozřejmě zadarmo, tehdy pro oficiální provoz kapely byly potřeba tzv. přehrávky, které jsme ovšem neměli. Pro příznivý ohlas se nabírání zkušeností ve vinárně několikrát úspěšně zopakovalo. Taky si vzpomínám na vystoupení na vánočním večírku ve Val. Meziříčí, kde jsme prvně pociťovali jakýsi pocit slávy a euforie před zaplněným sálem plných sličných studentek sklářské školy. Ten nepopsatelný pocit a prostě vše to dění okolo mě naprosto dostaly a tak se naplno mohla rozjet má muzikantská kariéra a muzika se pro mne stala doslova drogou.

Ve kterých skupinách jsi hrál před STRAMem?

Ta první již zmíněná kapela se jmenovala Risk a leaderem tam byl Jirka Mynarčík z Karolinky, který s přehledem dokázal zpívat a přitom bezpečně střílet baskytarové riffy takovým způsobem, který jsem už od té doby u nikoho jiného bohužel nezažil. Začátky nebyly lehké, kromě jiného nám scházela kvalitní aparatura a tak jsme spolu s Jirkou i ostatními členy záhy přešli pod křídla hrozenkovského tanečního souboru Klas, který, jak už z názvu lze tušit, byl sponzorován místním JZD. Bylo to k oboustranné spokojenosti, my jsme kromě východoněmecké aparatury Vermona o výkonu neuvěřitelných 2x50W získali i množství plesových a zábavových zkušeností, oni zase mohli rozšířit svůj do té doby převážně dechovkový repertoár o „bigbít“ a tak oslovit daleko širší publikum. Tam jsem vydržel v podstatě do té doby, než Jirka odešel na vojnu.

Jak to bylo se Sevakem?

Vznikl 17. července 1983. Byla to jedna z nejúspěšnějších skupin své doby na Vsetínsku, ve které se postupně vystřídalo několik významných muzikantů. Hned u zrodu stál bubeník a zpěvák Jirka Malý a klávesák Zdeněk Dvořáček, kvůli kterým jsem se přidal i já. Asi po dvou měsících jsem přivedl Jirku Hladkého, původně kytaristu, ale v Sevaku byl nucen rychle se přeorientovat na baskytaru a myslím, že to bylo ku prospěchu věci. Asi po roce jsme museli řešit odchod Jirky Malého na vojnu a tak jsme nejprve přijali teprve šestnáctiletého velmi nadějného bubeníka Vlasťu Janíčka a pak i skvělého zpěváka Pepu Vondráčka, který sebou přivedl zpívajícího basáka Honzu Fluksu. Po dvou letech tu byla vojenská otázka znovu, za bicí se vrátil Jirka Malý a Zdenka Dvořáčka nahradil další vynikající klávesák Bob Chytil.

Je to pravda, že Sevak skončil v pátek třináctého?

Ano, je to tak, byl to sudový pátek 13. července 1990 a v září téhož roku na troskách bývalého Sevaku vznikla kapela Arelli, kde kromě mě zbyli pouze Jirka Malý a Bob Chytil. Zpočátku nám vydatně pomáhaly různé automatické mašinky (sekvencer, počítač), které nás neustále nutily hrát přesně a disciplinovaně, což byla další neocenitelná zkušenost. Asi po roce a půl se k nám přidal saxofonista Borek Bražina a to už jsme hrávali ve vsetínském Night Clubu, kde jsme v nejexponovanějších měsících hráli kromě neděle a pondělí každý den a k tomu jsem ještě musel normálně chodit do práce. Byl to opravdu záhul, který nás ovšem vytesal do té míry, že jsme byli schopni hrát i v zahraničí, čehož jsme několikrát využili. Bylo to převážně po barech a hotelích v Rakousku, každý den dvakrát i třikrát denně! A to někdy i dost bolelo, neboť z neustálého střídaní kytary a basy jsem si vypěstoval solidní puchýře. Leč tuto hudební prostituci někteří z nás nechtěli provozovat věčně a tak koncem léta 1994 se naše cesty rozdělily. Borek brzy získal angažmá na Kanárech a Mallorce, kde úspěšně hrává dodnes. No a my tři, většinou ještě posilněni o saxofonistu Hynka Babáka, jsme sporadicky hrávali až do dubna 2000. Skupina Arelli de facto nikdy nezanikla, ale od té doby jsme se už bohužel nesešli.

Kdy ses stal členek STRAMu?

Na podzim 1994, kdy jsem po několikaletém rockovém půstu navázal na své bigbíťácké kořeny a musím říct, že mi to už opravdu chybělo. Tam jsem se dostal po předchozí výpomoci s demosnímkem této skupiny a jejich tvorba mne tehdy vcelku příjemně překvapila. Myslím, že z pera Michala Mikulenky a poslední dobou i ostatních vzešel nejeden vydařený kousek. Teď si uvědomuji, že se ve Stramu potloukám už čtrnáctým rokem a zatím jsem v žádné kapele nehrál déle než deset let, tak jsem zvědavý, co bude dál.

Máš snad nějaké zaječí úmysly?

No přiznám se, že jsem už několikrát chtěl odejít, ale za ta léta jsem nějak zpohodlněl, času je čím dál míň, celkem dost mě vytěžuje mé současné zaměstnání, taky už mám rodinu a proto mi vcelku vyhovuje hrát v kapele, kde jsou zkoušky asi tak dvakrát do roka :-).

Lidé tě znají jako rockera, dovedeš poslouchat i jiný hudební žánr?

Určitě. Mám rád muziku, která mě nějakým způsobem osloví, ať už hudebním nápadem, skvělou interpretací, nápaditou rytmikou, vtipným textem nebo třeba jen zajímavým zvukem nějakého nástroje. Z toho vyplývá, že mám docela široký záběr a dokážu poslouchat téměř vše od folku po rap. Při poslechu mám tendence ihned v duchu analyzovat, co a jak který nástroj hraje a pokud se takto přistihnu, znamená to, že ta muzika je dobrá.

Jsi nejen hudebník, ale i vynikající technik. Svého času jsi vyvíjel lampové kytarové zesilovače, na kterých se dokonce nahrávalo. Jak skončila tato aktivita?

Ano, lampáči jsem se zabýval dost intenzivně ve firmě Trasco a i když tam teď už nepracuji, stále pro ně testuji nové modely, nebo přispívám radami. Předchozí mé modely byly slyšet už na předchozích dvou albech Stramu a můj nejnovější kousek, který rovněž používám na koncertech, je ke slyšení na našem zbrusu novém CD My sa nedáme.

A na závěr mohl by jsi ze svých bohatých zážitků vzpomenout na nějakou veselou příhodu?

Měl bych jednu historku ve svém důsledku ani ne tak zábavnou pro mne, jako spíše pro mé kolegy. Bylo to někdy v roce 1993, kdy jsme s kapelou Arelli začínali své první zahraniční angažmá v rakouském městečku Ellmau. Hráli jsme tam v jednom baru a bydleli u jeho majitele. Ovšem jídlo nebylo v ceně, tak abychom neprojedli majlant, vařili jsme si sami. Ale někdy jsme to nevydrželi a vyrazili do místní hospůdky na pořádný žvanec. Já, coby člověk spořivý, jsem si dal to nejlevnější, i pivo jsem vynechal. Obsluhovala tam jedna česká brigádnice, se kterou byla vždy sranda. Nechtěl jsem zůstat pozadu a při placení mé asi třiceti šilinkové útraty jsem světácky plácnul stovkou s tím, že to je dobré. Doufal jsem, že to naše kámoška vezme jako dobrý vtip, leč úsměv mi ztuhnul v momentě, kdy sbalila bankovku a za všeobecného veselí ostatních spokojeně odešla. Zřejmě už tehdy žila v kapitalismu a na podobné spropitné byla zvyklá.