back-zpět Vlastík Štefela
Je jedním z mála bubeníků, který umí hrát na bubny i podle not. První bicí soupravu si koupil po návratu z chmelové brigády a po vojně nastoupil do právě vznikající skupiny Stram, kde s výjimkou jedné sezóny vydržel dodnes. Kromě hudby má muzikant z Valašské Bystřice ještě jeden koníček a tím je stolařina.

Kdy ses rozhodl, že budeš bubeníkem?

S učňákem jsme byli na chmelu a já jsem si o pauzách začal bubnovat do plechového krytu česačky. Ten zvuk mě velmi zaujal a kamarádi mi doporučili, abych si za peníze vydělané na brigádě koupil bicí soupravu. Dal jsem tedy na jejich radu a zakoupil starou soupravu Amati.

To chápu, vozit s sebou na koncerty česačku by bylo nepraktické …

A taky nevlastním hangár, kam bych ji zaparkoval. Nad mým novým koníčkem rodiče ani sousedé příliš nejásali, ale já se nedal odradit a poctivě cvičil. První rady, například jak se drží paličky, mě dal Robin Filák, již tehdy zkušený muzikant. Posléze jsem začal navštěvovat soukromé hodiny u Ivoše Vrátného v lidové škole umění.

Pak ale přišla vojna a ty jsi narukoval do posádkové hudby v Hradci Králové. To jsi byl tak dobrý?

Musel jsem sice absolvovat nějaký konkurs, ale velkou zásluhu na tom, že jsem místo pobíhání se samopalem, pobíhal s bubnem na přísahách, měl můj učitel. Několikrát jsme to s Ivošem už zapili, přesto bych mu chtěl ještě jednou poděkovat.

Jak se to vyvíjelo po vojně?

Původně jsem měl nastoupit k Leopardu, situace se však začala vyvíjet jiným směrem. Jednoho podzimního dne se u mě objevila delegace vedená Slávkem Kopřivou, kterého jsem znal, jelikož jsem dvakrát zaskakoval v jeho skupině Komplex. Tento soubor se však rozpadal a zbylí členové se rozhodli založit něco úplně nového a já jsem nabídku přijal. O tom už určitě něco víš.

Tak to bych vědět měl. Vstoupil jsi do historie, jako vůbec první bubeník Stramu, po dvou letech sis ale odskočil…

Karel Diblík mě tehdy přetáhl do svého nového projektu, který se jmenoval Nancy. S tímto seskupením jsem odehrál několik vystoupení. Posléze však přišlo laso z Vivienu a pár měsíců jsem s nimi koncertoval. Tehdy tam však nebyla příliš pohodová atmosféra, navíc Zlín byl na dojíždění daleko, a tak jsem se po roce vrátil do Stramu.

A nelituješ?

Budeš se divit, ale nelituju. Zvláště dnes, kdy kapela dosáhla určité popularity. Začátky nebyly lehké a někdy se hrávalo za dopravu a pivo. Navíc jsme se ve Stramu dopracovali k sestavě, která mě vyhovuje. Zvykli jsme si na sebe a cítím se s klukama dobře. Taky jsem rád, že kapela jenom nekopíruje, ale snaží se i o vlastní tvorbu. A ta asi nebude tak špatná, protože naše nahrávky už roztančí i moji roční dcerušku. A to ještě neslyšela novou desku, která už je téměř hotová.

Za těch téměř dvanáct let ve skupině jsi se stal dost populární. Co říká manželka na esemesky a žhavé pohledy některých fanynek?

Tak ty zprávy raděj okamžitě mažu a s pohledy dívek se manželka nějak musí vyrovnat. Už před svatbou jsem ji upozornil do čeho jde a tenkrát souhlasila. Moje žena má naštěstí velmi ráda muziku, můj koníček velkoryse toleruje a za to jsem jí vděčný.

Platí ještě, že paličky si vyrábíš sám?

To určitě platí, protože mám malé stolařství a paličky si utočím přesně na míru.

Profesionální dráha bubeníka tě tedy neláká?

Pubertální sny už mám dávno za sebou, i když rodina si tím není tak jistá, takže zůstávám nohama na zemi. To, že mám hudbu jako koníčka, mi poskytuje určitou volnost a radost a asi by to tak i mělo zůstat. Ale kdo ví …

Starší rozhovor ZDE