Jak jsi se dostal k hraní na kytaru, máte tyto geny v rodině, nebo ti byl někdo vzorem?
Inspirací asi byl strýc, který na kytaru často hrával. S bratranci a bratry jsme jako malí občas spávali ve stanu a do snů nás doprovázel praskot ohně, šum potoka a zpěvy našich rodičů, tet a strýců. Kytara mě tedy fascinovala už odmalička. Tu první jsem si nicméně koupil až za peníze vydělané na chmelové brigádě. K hudbě měl blízko i taťka, který si rád zahrál na mandolínu nebo heligonku.
Skupina STRAM vznikla roku 1992 na troskách skupiny Komplex, proč došlo k zániku této sestavy v níž jsi působil?
Do Komplexu jsem nastoupil v době, kdy už byli jeho členové dlouhým hraním dost unavení. Říká se tomu asi vyhoření, a taky už tam evidentně začínala působit ponorková nemoc. Takže jsem s nimi odehrál dvě sezony a pak kapela skončila. Kapelník Komplexu Slávek Kopřiva pak přišel s nápadem, založit úplně nový band s jiným obsazením a jménem. Říkal jsem si, že to s ním zkusím, ale vůbec by mě nenapadlo, že to vydrží tak dlouho.
Skupina roku 2004 vydala prozatím své poslední album: My sa nedáme, plánujete teda v nejbližší době přijít s něčím novým?
Rozpracovaných skladeb máme dost. Určitě by to bylo minimálně na další album, ale nějak se nedostává času to dotáhnout. Sem tam něco natočíme a dáme na web, to byl třeba naposledy případ Amazonky nebo písničky Pod Čerňansků Kyčerů. Plány dát dohromady materiál na další desku určitě máme, ale kdy se to podaří zrealizovat, nikdo neví.
Má název STRAM nějaký skrytý význam?
Je to vlastně zkratka, proto se správně píše velkými písmeny. Když jsme začínali, nemohli jsme pořád vymyslet jméno. Jednou jsem, víceméně z legrace, navrhl, že si prozatím můžeme říkat Spolek tvrdohlavých rockerů a metalismů (STRAM), protože tenkrát někteří z nás opravdu tvrdohlaví byli. I když to byl můj nápad, moc se mi nezamlouval. Jenže jméno se ujalo, zvykli si na něho fanoušci i my a tak to už zůstalo. Zlé jazyky ovšem rozhlašují, že ta zkratka znamená Staré tvrdé rohlíky a máslo :-)
Co považuješ za váš největší úspěch "kariéry"?
Považuji za úspěch, že dodneška hrajeme a lidé na nás pořád chodí. V začátcích nás konkurence moc vážně nebrala, dnes už se to změnilo.
Je známo, že jsi hodně textů napsal sám, kde bereš inspiraci?
Většinou to přichází samo. Nejsem ten typ, který dostane zadání a do dvou dnů je schopen napsat cokoliv. Do ničeho se nenutím, spíš jen tak vnímám, pozoruji myšlenky, jak se vynořují kdoví odkud a když už jsou hodně otravné, tak je hodím na papír. Samozřejmě, že když se ohlédnu do minulosti, je tam spousta hloupostí, ale občas narazím i na text, nad nímž udiveně kroutím hlavou a říkám si, jak mě něco takového mohlo napadnout. Pro hudbu ale vybírám spíše ty jednodušší texty. On ten bigbít taky není žádné velké umění.
Jste s ostatními členy kapely přátelé i mimo hudební sféru?
Mimo kapelu se vídáme málo. Je to dáno i tím, že bydlíme dost daleko od sebe. Já se nejčastěji potkávám s Jirkou Pirníkem. To když se v jeho kavárně zastavím na čaj a pak s Vlastíkem Štefelou. Dohromady nám to ale v kapele funguje, protože se dokážeme respektovat a v klidu poslouchat názory druhých. Každý je samozřejmě trochu jiný a má jiný vkus. To může lidi na jedné straně sice rozdělovat, když jsou ale tolerantní a mají úctu k názorům druhých, je to naopak obohacení konečného výsledku.
Kdybys dostal nabídku hrát v nějaké jiné kapele, přešel bys?
Ne. Dokud kolegy budu považovat za kamarády, s nimiž se dobře cítím, nevidím důvod, proč to měnit.
V kapele máte všichni různé přezdívky, jak vznikla právě ta tvoje - tulák?
Protože jsem se vždycky rád toulal a pokud je to možné, tak se rád toulám dodnes. Je pro mě velice osvěžující, procházet se přírodou a nemuset na nic myslet. Vlastně je to i taková mentální očista. Někdo chodí pravidelně do kostela, pro mě je chrámem živá příroda. Nezáleží na ročním období, ani na počasí. Své kouzlo má listopad s listím šustícím pod nohama, jiné bílý a tichý prosinec, jiné září s poletujícím babím létem. Všechno je krásné, i ta podzimní plískanice. My Valaši máme stejně štěstí, že jsme dostali k užívání tak krásný kousek světa.
Kde nejdále jste s kapelou vystupovali?
Na Moravě to bylo nejdál poblíž rakouské hranice v Hevlíně, jen kousek od Laa an der Thaya. Celkově nejdál jsme několikrát vystupovali v Praze. Nedávno nás slyšel hrát jeden Angličan a nabídl nám vystoupení v Anglii. Nejspíš z toho ale asi sejde, protože přes léto máme program nabitý a pak by se musel sehnat nějaký sponzor, který by zaplatil dopravu kapely a aparatury.
Letos slavíte 18. výročí. Měl jsi někdy chuť za tu dobu z kapely odejít?
Chuť seknout s muzikou mívám pravidelně dvakrát do roka. Na začátku sezony, kdy musím potlačovat touhu cestovat a poznávat nové kraje, a pak na konci sezony, kdy už se dostavuje únava z častého hraní.